Jsem obézní; ne extrémně, ale už na první pohled výrazně - díky "pivnímu" tvaru postavy. Mám kulatější obličej s výrazem laskavého prosťáčka a drobnější měkké rysy, spíš dětské než mužné: jako by je během života neformoval testosteron. Vypadám tedy mladistvě - není to ale vůbec ten typ mužského mládí, jaký ženám imponuje: připomínám prý hodného bezbranného chlapečka. To ještě umocňuje má mírná, jemná, plachá povaha i nápadně slušné chování bez sociální agresivity a dominance.

Především mám ale specifický handicap: lidé mívají z kontaktu se mnou údajně silný dojem, že trpím duševním onemocněním, mentálním postižením nebo nějakou podobnou poruchou. Čím tak působím, mi nechtěli říct ani odborníci - stejně jako mi nesdělili žádnou diagnózu, která by to mohla objektivně vysvětlit. Pro druhé jsem byl vždy podivín a outsider, ženy mě při výběru partnerů nikdy nebraly v potaz.

Mé snahy se seznámit byly v podstatě celoživotní kalvárií donkichotských blamáží. První léta jsem dokonce naivně věřil, že všechny ty dívky, co se se mnou sešly, skutečně shodou náhod přestaly mít čas - když to tvrdí... Dámy středního věku již bývaly většinou upřímnější a říkaly, že "nepřeskočila jiskra". Co vše se za touto vágní floskulí asi skrývalo, je otázka.
Pak přišel životní zlom, já musel přerušit kariéru, začít se živit jako dělník a z vlastního bydlení odejít do podnájmu. To mi na atraktivitě jistě nepřidalo. Nyní už se mnou ženy na seznamkách zpravidla nechtějí ani komunikovat - natož se scházet.

Hledám někoho, kdo o mě bude mít zájem. Ne-li na vztah milostný nebo partnerský (neboť tam se obávám, že je šance malá), tak aspoň na společné trávení volného času. Případně na spolubydlení - podnájem: já u ní; cena dohodou, výpomoc s čímkoli je samozřejmá, exekuce ani dluhy nemám.